Na sever, do ráje?

 

Bylo to jako pád na betonovou dlažbu z posledního patra paneláku. Po třech letech živého a nespoutaného proudu radostného bytí ve Stockholmu se ocitnout zpátky v Praze. Dříve bydlení v centru města ve staré dělnické bytovce na malém ostrově v centru Stockholmu. Do práce na kole, v maličkém architektonickém ateliéru bylo neopakovatelné přátelské prostředí. Hluboké divoké lesy a zadumané moře na dosah ruky prakticky na počkání. Já, František a nekonečná svoboda, radost, štěstí.

Po třech letech jako střihem se nacházím v centru Prahy. Máme nádherný  byt, dostala jsem práci v úspěšném ateliéru, máme po svatbě a v hlavě plán na další společné kroky. Všechno vypadá jako pokračování na vlně radosti a já jsem si už dlouho jistá, že tohle je teda ten Život. Něco ale začíná být divné. Ležím na posteli, dívám se do stropu a začnou se mi skelně lesknout oči. Stýská se mi. Po takových maličkostech, jako byla hromadná prádelna, výhled ze střešní terasy, hluboké páteční rozhovory s kolegy po práci, nedotčená příroda, dřevěné domky, vůně kanelbulle ráno v metru.. Do práce najednou jezdím se stovkami apatických tváří tunelem ranního metra, lesy jsou takové opotřebované, naší ulicí proudí každý den davy neohleduplných turistů. Zvykám si, polykám stesk a snažím se hledat to dobré, seč mi síly stačí. Snažím se držet krok v práci a rychle se zorientovat zpátky v českých normách a předpisech. Termíny tlačí, žádná odpolední fika se nekoná. Projekty jsou náročné, investoři sběhlí ve vyjednávání a vytváření nátlaku. Já se snažím. Zkouším odvádět práci na úrovni, pečlivě, správně vyřešenou. Jezdím domů pravidelně posledním metrem. Ráno se mi začíná svírat žaludek. Tyhle pocity jsou pro mě děsivě nové. Musíš a musíš a musíš. Pořád před sebou valit hromadu nekončících připomínek. To-do list se plní, ale úkoly se plnit nedaří. Co se to se mnou děje? Proč mi vypíná mozek? Proč mohu už jen prázdně koukat do monitoru? Vzpomínám si na ten večer, kdy jsem černou fixou domalovala nadhledovou skicu nového objektu luxusního spa. Nic takového jsem v životě nevytvořila. Ten obrázek přímo křičel, že moje duše už nemůže. Přestala jsem mluvit. Druhý den jsem jen rozeslala emaily kolegům, že už nepřijdu. Následovalo úplné vyčerpání. Neustálý pláč. Implodovala jsem. Zbortila jsem se dovnitř. Zastavila jsem a zadívala se do té ohlušující prázdnoty uvnitř mě samé. Byla jsem architektka ze Stockholmu. Teď už nejsem ze Stockholmu a očividně ani nemám na to být architektka. Kdo tedy jsem? Kde byla moje osobnost, je teď tiché prázdno. Prázdná duše bez identity, bez charakteru, bez dovedností?

Co je vlastně identita? Co je vlastně hodnota člověka a kdo ji měří? Jak vlastně funguje tenhle svět? Proč tu musím být? Musím kromě toho, že dýchám, ještě něco dělat? Musím si svoji existenci nějak zasloužit? Kolik věcí splněných za den je dost? Co když všichni dělají něco, jen aby něco dělali?  Co se stane, když nebudu chvíli dělat nic?

Začínám mít po krk neustálých výzev k růstu, rozvoji, expanzi, rozežranosti, zintenzivňování, nátlaku nás samých na nás samé, abychom chtěli více, rychleji, chutněji, luxusněji… Nechci se na tom podílet, ale dá se vůbec jinak život v týhle době žít? Co když největší smysl života je v hodinách strávených v rozhovoru s ostatními dušemi, při kterých se negenerují žádné monetizovatelné hodnoty? Co znamená dospět? Znamená to být zodpovědný? Co znamená být zodpovědný? Znamená to neustále kumulovat majetek? Směňovat svůj jedinečný životní čas za peníze, abych si poté mohla dovolit existovat? Co když právě nemám sílu a sebevědomí na to se prodávat, natřásat a vystavovat svoje dovednosti na odiv. Působit přesvědčivě jako skutečný odborník, který vždy umlčí své vnitřní nejistoty a spolehlivě zatlačí‚ všechny sebe-pochybnosti? Proč se odborníci zdráhají řict: Já nevím? Je to paradoxní, protože když se to tak vezme, většina lidí většinu věcí neví.

Z příliš hlučných nepodstatností, kterými duní pražská metropole od božího rána, se mi dělá zle. Schválně chodím pomalu, schválně vyhledávám oční kontakt s protijdoucími davy, schválně chodím sedávat na lavičku na Střelecký ostrov si plést. Po večerech pláču. Jde to tak den za dnem téměř rok. Co dělám špatně? Je se mnou něco špatně? Proč nejsem jako ostatní? Nebo jen málo mluvíme o tom, jak po večerech pláčeme?

S pomocí Františka zkouším hledat oporu v terapeutické skupině. Můj bože, sedím tváří v tvář s ženou, co jí před očima její vlastní dcera vyskočila z balkonu. Sedím s mužem, který otevřeně sdílí jeho jediný plán… až mu dojdou peníze, zastřelí se. Brzy zjišťuji, že mám maximálně nějaké osobnostní problémy, daddy issues a capitalism issues. A nějak na to nepomáhá ani plácání keramiky, ani vědomostní soutěže.

V hlavě se mi jako záchranný kruh stále dokola vynořuje vzpomínka na Skandinávii. Až to se sebou nebudu moci vydržet, obuju pohorky, nahodím batoh a půjdu. Půjdu klidně celou dobu pěšky. Půjdu dlouho. Půjdu pomalu. Půjdu s pětikilovým pytlem rýže.  Půjdu se vším, co potřebuji k životu, sbaleným na zádech. Půjdu za tou lehkostí duše. Půjdu za tím voláním.

Vůbec nevím, co dělám. Kamarádka Jitka mi dohazuje brigádu v zámeckém zahradnictví ve Ctěnicích. Říkám si, že to zkusím. Minimum zodpovědnosti a spousta prostoru k opečovávání a rozmnožování živoucí krásy. Reálná fyzická práce. Viditelná a hmatatelná práce. Jemné duše ostatních zahradnic, které si oblíbím od prvního setkání. Pomalu se mi to začíná spojovat. Zní to šíleně, ale nejspíš pojedu na farmu. Pojedu na farmu do Norska. Pojedu pracovat na tom nejzákladnějším, co každý člověk k životu potřebuje; na pěstování a získávání jídla. Ořežu svoje bytí na kost od všech nepodstatností a zbytečností. Pojedu se učit žít.